Abstrakt
S poměrně nevelkým množstvím oficiálně publikovaných textů, které po sobě Harold Garfinkel zanechal, podivuhodně kontrastuje šest set pečlivě uspořádaných krabic rukopisných materiálů, nahrávek přednášek i diskusí, z nichž sestává jeho pozůstalost [Lynch 2016]. S odkazem na tento rozpor můžeme Garfinkelovu etnometodologii charakterizovat jako neúnavnou snahu o uchopení neuchopitelného.
Obtížnost a neproniknutelnost Garfinkelových textů je možná zčásti způsobena právě ohledáváním možností psaného jazyka k vyjádření fenoménů, o které etnometodologii jde. "Zdá se, že Garfinkel neustále hledá způsob, jak mluvit o sociálních fenoménech řádu jinými způsoby, než se o nich obvykle hovoří," poznamenal k tomu Flynn [1991: 126]. Ve svém příspěvku se zaměřím především na otázku, zda prodělala Garfinkelova etnometodologie po vydání Studies [1967] postupné fundamentální proměny (jak naznačuje Pollner [2012]), nebo je spíše kontinuálním projektem, jehož zdánlivá proměnlivost a různorodost je způsobena výše uvedenými důvody.