Abstrakt
S východiskem v moderních kogntivně sémantických teoriích o názvech barev (zejm. R.
Tokarski) se studie zabývá tematizací bílé barvy v poezii Jana Skácela. Bílá barva bývá u Jana Skácela spojována nejen s prototypickými nositeli, zejm. sněhem (zejm. v zimních sceneriích); nezřídka (a často zároveň) se objevuje i ve velmi specifických souvislostech: ve spojení s abstrakty z oblasti vnitřních prožitků (cit, stud, žízeň) či z významového okruhu času (čas je bílý jako vlasy; bílá chvíle).
Významné je, že se bílá objevuje souvztažně se slepotou a hluchotou, s tichem, se smrtí, nebytím, "ničím", "vynechaností". Vedle bělosti kvantitativní (spojené se světlem a světlostí) a kvalitativní (kde je českým prototypem sníh) tak snad lze uvažovat i o bělosti ve třetím sémantickém profilu - v poloze bezbarvosti či nebarevnosti, s významovými extenzemi vztaženými k tichu, slepotě, hluchotě apod., ale i obecně k neexistenci, k pojmu NIC, k negaci - která však může být paradoxně ztotožněna i s vystupňováním lidského prožitku bytí, resp. s jiným modem bytí (jinou stranou ticha).