Abstrakt
"Pojetí lidských práv," píše Hannah Arendtová v Původu totalitarismu, "založené na předpokládané existenci lidské bytosti jako takové se hroutilo vždy, když se ti, kdo je hlásali, poprvé střetli s lidmi, kteří opravdu ztratili všechny ostatní vlastnosti a specifické vztahy - až na to, že stále ještě byli lidmi." Giorgio Agamben na tento postřeh navazuje a ukazuje, jak jsou domněle svatá a nezcizitelná lidská práva ve skutečnosti vždy závislá na právech občanů nějakého státu. Člověk, který ztratil všechny ostatní vlastnosti kromě samotného lidství, se tak spíše než bytostí mající práva stává holým životem. Tímto pouhým životem vyloučeným ze státního systému se přitom dnes čím dál častěji stává uprchlík: ten, kdo alespoň na čas vystupuje jako člověk, bez masky občana, která jinak jeho tvář neustále překrývá.
Uprchlík tím, jak rozbíjí ono pouto mezi člověkem a občanem, je limitní pojem, který na jednu stranu představuje znepokojivý prvek v uspořádání národního státu, na druhou stranu ale také umožňuje obnovu politických kategorií.