Abstrakt
Peter Krištúfek se ve svých posledních prózách opakovaně vrací k traumatům dvacátého století. V literárním zpracování tématu šoa jde o typologicky známý a využívaný syžet.
Základní otázkou polistopadového zpracování však zůstává, jakým způsobem vyprávět o traumatech dvacátého století? Fikční narativy o šoa jsou v současné literatuře velmi odlišné. Autor naráží na limity a omezení nikoli samotné historické výpovědi, ale naopak na limity autorské strategie těchto historických fikcí.
To je i případ Krištúfkovy novely Ema a smrtihlav (2014). Krištúfkovo vyprávění se vzdaluje tzv. traumatizované literatuře. Čtenář vnímá text jako výpověď o solidaritě obyčejných lidí.
Vyprávění se opírá víc o psychologii postav než historické dění, které bez hlubšího akcentování symboliky židovského údělu vyjadřuje jen snahu esteticky aktualizovat.