Jednou z platforem pro artikulaci skupinových zájmů a identit byly v raném novověku kostely. Předmět sporu přitom nepředstavovalo pouze náboženství, ale (jako v případě jihočeského města Český Krumlov) také jazyk.
V konečném důsledku ne úspěšné snahy představitelů obce o přeložení německých kázání z menšího kostela do velkého farního kostela měly za následek vznik jedinečného pramene: v polovině 17. a na počátku 18. století byly sepsány seznamy jazykové příslušnosti veškerého obyvatelstva města. Otázka, v jakém jazyce měla probíhat kázání, vedla k rozmíškám mezi různými aktéry - od obyvatel města a venkova, přes místní duchovenstvo, zástupce města a panství až po zeměpána a jeho úřady.
Předložená studie analyzuje oba seznamy a s nimi spojené dokumenty s ohledem na to, jakým způsobem se zde projevila osobní a skupinová identifikace s jazykem. Dospívá přitom k závěru, že pojem národa byl již v 17. století i v neučeneckých kruzích silně jazykově konotován.