Abstrakt
Kapitoly knihy volně spojuje zájem o vztah mezi řečí poezie a světem. Slovo kosmos v názvu odkazuje k představě uspořádaného světa, který báseň předpokládá, zviditelňuje nebo utváří.
První kapitola uvádí některé možnosti, jak tento vztah mezi řečí a světem chápat a podává rozlišení několika typů básnické řeči vycházející z lacanovské trojice symbolické, imaginární, reálné. Kosmos je podstatným předpokladem poetiky Gastona Bachelarda, jíž je věnována druhá kapitola.
Neméně důležitým rysem Bachelardova myšlení je oddělení poetiky a vědy. To mu na jedné straně dovoluje právě v poetice pracovat s obrazem kosmu, na druhé straně je tento obraz odkázán do oblasti poezie, zatímco věda v Bachelardově pojetí již není schopna představit ucelený obraz světa.
Třetí kapitola pojednává o obrazech v básnickém díle Konstantina Biebla, které jsou spojeny s místy a s pohybem mezi místy. Čtvrtá se zabývá texty Rogera Cailloise, které představují svébytnou básnickou meditaci nad kameny. Obě kapitoly se vztahují k bachelardovskému předpokladu kosmu a v některých ohledech rozvíjejí druhou kapitolu.
V kapitole věnované Paulu Celanovi a Jiřímu Kolářovi se snažím ukázat rozpad takové představy kosmu v poezii po druhé světové válce. Podobný pohled je v moderní poezii samozřejmě starší, přinejmenším by bylo třeba zmínit Eliotovou skladbu The Waste Land (1922) nebo Yeatsovu báseň The Second Coming (1919), po druhé světové válce již ale nejde o jednotlivé básně tato tendence v poezii ne-li převažuje, pak alespoň tvoří jeden podstatný a silný proud.
V kapitole o Sešitech Josefíny Rykrové (1981) se zabývám touto poslední básnickou sbírkou Milady Součkové a jejím pokusem o konstrukci soukromého kosmu založeného na kultuře a paměti, a to v podmínkách exilu v období studené války. Nostalgickou a zároveň konstruktivní imaginaci Milady Součkové chápu jako kontrapunkt poválečné poezie.
V poslední kapitole se zabývám básněmi, které tematizují básníka jako toho, kdo je schopen promlouvat v básni, tedy dát básnické řeči její účinnost a působivost. Dlouhou a komplexní historii této "expresivní figury" tu jen načrtávám, a především se soustředím na její rozpad v poválečném období.
Tato kapitola rozvíjí některé motivy z předchozích částí a navazuje především na kapitolu o Celanovi a Kolářovi. Na závěr jako dodatek připojuji dvě kratší studie věnované dílčím motivům, zmíněným v hlavní části knihy.