Abstrakt
Bronchiální astma je chronické zánětlivé onemocnění postihující více než 300 milionů lidí na celém světě a jeho prevalence konzistentně roste. Dnes již víme, že astma není možné popsat jako onemocnění s jednoznačnou etiopatogenezí a klinickým vývojem.
Astma je spíše syndromem se značnou heterogenitou klinického průběhu a odpovědí na léčbu. Variabilita klinických projevů astmatu se projevuje vztahem k alergii, eozinofilnímu zánětu, době věku vzniku astmatu, odpovědí na protizánětlivou léčbu a tíží.
Syndrom spojuje podobná symptomatologie - dušnost, pískoty při dýchání, kašel, pocity sevření hrudníku, které mají variabilní průběh i intenzitu v čase, typická je také variabilní bronchiální obstrukce a přítomnost chronického zánětu dýchacích cest. Vágní definice astmatu je podmíněna nedostatečným poznáním patofyziologie některých forem astmatu, zejména těžkého astmatu.
Přibližně 70 % pacientů má alergické astma spojené s nadprodukcí imunoglobulinu E (IgE). Léčba je založena na inhalačním/perorálním podávání efektivních protizánětliv ých léků s cílem dosažení kontroly příznaků astmatu a ovlivnění budoucích rizik plynoucích z nemoci samé neb z dlouhodobého užívání antiastmatické léčby.
Hlavními třemi lékovými skupinami v boji s astmatem jsou ß2-mimetika, inhalační kortikosteroidy a inhibitory leukotrienů, novou kategorií léků jsou biologické protilátky proti klíčovým cytokinům Th2 zánětu. Většina pacientů a astmatem je schopna dosáhnout kontroly onemocnění moderními léky, aniž by měli zvýšené riziko progresivní ztráty plicních funkcí či zvýšené riziko úmrtí.
I u těžkých forem astmatu se nám daří dosáhnout zlepšení kontroly nemoci díky ovlivnění přidružených onemocnění a komplikujících faktorů astmatu a také adekvátními protizánětlivými léky. Mortalita na astma zůstává dlouhodobě nízká.
I přes tyto pokroky existuje problematické těžké astma, kdy nemocní trpí nekontrolovanými příznaky a léčby je personálně i finančně náročná.