Příspěvek se podrobně věnuje ikonografii nástěnných maleb v ambitu Emauzského kláštera. Oproti většině dosavadní literatury rozvíjí hypotézu, že rozložení i náměty typologického cyklu našly svůj zdroj spíše v benediktinské spiritualitě než v panovnické reprezentaci Karla IV.
V tomto smyslu v textu akcentuji souvislosti maleb s Benediktovou řeholí a některými texty sv. Jeronýma, patrona kláštera, jehož kult zde byl intenzivně rozvíjen.
Hypotéza je dále založena na výběru konkrétních typologických trojic v ambitu, změnám oproti kompozicím zprostředkovaných spisem Speculum humanae salvationis, jejž autoři cyklu znali, a na vizuálních spojnicích mezi jednotlivými scénami. Závěrem diskutuji problematiku dnes zničených maleb v tzv.
Císařské kapli. Nutné rozdělení chronologického pořádku cyklu vysvětluji prefigurací mešní oběti na vnější straně stěny obrácené do ambitu a přímou ilustrací této oběti na scénách souvisejících s Ukřižováním uvnitř kaple.
Pro možnost výkladu maleb v souvislosti se spiritualitou slovanských mnichů hledám nepřímé doklady v dobových pramenech a textech dochovaných z literární produkce kláštera. Ty ukazují, že klášter představoval v rámci středověké Prahy důležité centrum zprostředkování a šíření latinské literární tradice do vernakulární literatury.