Hlavním cílem kapitoly je posoudit možnosti a meze technického přístupu člověka ke skutečnosti na základě srovnání různých odstínů tzv. "technologického aggiornamenta" v sociálním učení katolické církve od 60. let do současnosti (Pavel VI., Benedikt XVI, papež František) a kritického varování před nezvladatelnou mocí techniky v hermeneuticko-ontologické filosofii Martina Heideggera. Druhá, konkrétně-etická, část kapitoly se zabývá mravními výzvami spojenými s užíváním nejnovějších technologií a s pokusy o přetváření člověka k jeho vlastnímu obrazu, s tzv. transhumanismem.
Zaměřuje se na nové specializované technologie, běžné uživatelské technologie a technologie "přiměřené lidské situaci" (volně inspirované pojetím ekonoma Ernsta Friedricha Schumachera). Proti utopicko-ideologické fascinaci technikou jako projekcí "automaticky zajištěné budoucnosti" staví techniku těsně spjatou s "rozhraním" lidské každodennosti, s nevyčerpatelným tajemstvím "darované skutečnosti" a se sebekritickým vědomím nedokonalosti ze strany jejích tvůrců i uživatelů.