Abstrakt
Ve studii se věnuji kritice dokumentární platnosti "šumavské" tvorby Karla Klostermanna (1848-1923), a to zvláště ve vztahu k dominantnímu příběhu o zániku "původní" Šumavy vlivem bezprecedentní vichřice z roku 1870, který tvoří výrazný motiv současného diskurzu o Národním parku Šumava. Na základě vytknutí veškerých popisů přírodního prostředí z románů Ze světa lesních samot (1891), V ráji šumavském (1893) a z průvodcovských Črt ze Šumavy (1890) vytvářím mapy, které vzájemně konfrontuji.
Jejich porovnáním s tzv. globálními (obecnými) popisy, tedy takovými, které se vztahují k celému prostoru dějiště té které knihy, docházím k odhalení výrazných diskrepancí. Za podstatné zjištění považuji to, že ačkoli na základ ě popisů obecné povahy "Šumava" podle Klostermanna na podzim roku 1870 skutečně prošla zásadním zlomem, z jeho popisů lokálních spíše vyplývá, že vlivem vichřice, gradace kůrovce a následné těžby zde k markantní proměně poměru "původních" a exploatovaných území nedošlo.
Příběh, který se na Klostermannovo dílo tradičně váže, proto vyplývá předně z nedůsledné interpretace textu vázané na spisovatelovu specifickou - a nutno dodat, že jím částečně reflektovanou - úlohu tvůrce kolektivní paměti celého regionu.