V atmosféře sekularizace, provázené silným pocitem vykořeněnosti a odcizenosti skutečnosti světa v době před první světovou válkou, byl koncept abstrakce, jak jej definoval Wilhelm Worringer, pokusem o nové duchovní vidění moderního umění prismatem gotiky a naopak. Worringerova teorie abstrakce měla mimořádný vliv na sebechápání a sebedefinici moderního umění a uměleckého tvoření desátých let 20. století.
Umění bylo vnímáno jako prostor "duchovní hloubky" a transcendence v době, která byla vnímána jako krize rozpadu skutečnosti, vědomí a ztráty víry. "Abstrakce" se v této situace stala synonymem kvazináboženské "vnitřní nezbytnosti" (innere Notwendigkeit) uměleckého tvoření a "pocitu světa".