"Konečně mám to slovo...": efekt obscénnosti mezi excesem, pomstou a melancholií v literárním undergroundu padesátých let 20. století
Abstrakt
Na pozadí přímo fobického tabuizování a vytěsňování erotiky a sexuality z umění a ze všech oblastí veřejného života "socialistické společnosti" po únoru 1948, představují erotické texty Jany Krejcarové "totální" provokaci a subverzi bezpohlavního socialistického realismu s jeho maloměšťáckou prudérností. Excesivní obscénnost erotických textů Jany Krejcarové, jimž nechybí ani parodistické a ironické prvky, spojená s vysokým stupněm agresivity a ostrosti (především "Dopis" Egonu Bondymu z roku 1962), možno číst a interpretovat také jako "pomstu" znehodnocení tělesnosti a sexuality.
Subversivní excesy její "poetiky obscénnosti" však konstituují ještě jinou, latentní rovinu, na které se obscénnost objevuje jako ambivalentní fenomén: jako exces a stržení všech hranic odkazuje na své "protihráče": na řád, vymezení hranic a melancholii.