Abstrakt
Chamoiseau se zřetelně liší od svých antilských souputníků (Edouard Glissant, Raphaël Confiant, Maryse Condé, Kettly Mars) silou své básnické obrazotvornosti, živým autentickým vyprávěním, neotřelým jazykem a především postojem k životu, v němž je možno vidět a prožít obě stránky černobílého protikladu současně. Tento pohled na svět stojí na předpokladu, že člověk je dobrý (někteří si pouze myslí, že jsou o něco lepší) a lidská povaha je mnohostranná.
Autorův optimismus se vyhýbá zjednodušeným závěrům a je jednoznačně nesmiřitelný pouze proti nelidskosti. Kreolské pohádky nejsou určeny pouze dětem.
Kdysi je na Martiniku vyprávěl vypravěč z masa a kostí, samotář žijící v ústraní, který se u vzácných příležitostí (úmrtí, karneval) objevil uprostřed davu, kde pak v rytmickém transu slov předával noční bohatství kreolské ústní lidové slovesnosti (vtipy, hádanky, říkanky, pohádky), stinnou část paměti bývalých afrických otroků. Ukazuje se v nich, že násilí otrokářství, jaké vymysleli kolonialisté, je možná schopno zbavit člověka všech ochranných vrstev civilizačních návyků a vnější kulturnosti, přepravit jej v podpalubí otrokářské lodi až na druhý konec světa, ale není schopno vymýtit lidskost samu: člověk se může osvědčit jako člověk i v situaci zcela nelidské, znovuzrodit se.
Vypravěč sám o malém hrdinství svých postav nepochybuje: (( Znám pohádku o staré paní, které zůstalo dobré srdce, přestože měla vrásky, hodně si toho vytrpěla, žila sama samotinká a poznala nevděk. Jsou takoví lidé: z jemného těsta, s něžným pohledem, jejichž každé pohlazení je sladké jako jablíčko.
Tahle paní žila ve velké bídě, kreolsky se tomu říká chinpontong }}...