Abstrakt
Článek vychází z autorovy zkušenosti s překladem bezmála sedmdesáti básní Shakespearova sonetového cyklu, spolutvořícího samotný střed evropského literárního kánonu. Jde o detailní vhled do dílny překladatele klasické poezie: autor zkoumá fonetické, strukturní, sémantické a metaforické kvality nejpřekládanější sonetové sbírky a ukazuje, krok za krokem, jak se překladatel vyrovnává s nejrůznějšími aspekty Shakespearových veršů, chce-li, aby jeho překlad nepřestal být poezií.
Předmětem zájmu je zde proto překlad jako rozhodovací proces: autor prostřednictvím řady překladových variant rozkrývá, jak se český překlad jednotlivých Shakespearových veršů postupně proměňoval ve finální čtyřverší či závěrečný sonetový kuplet, anebo (jako v případě sonetu 64) v ucelenou báseň. V širším smyslu je článek polemikou s rozšířeným bonmotem básníka Roberta Frosta, který říká, že "poezie je to, co se při překladu ztratí".