Abstrakt
Autoři se v článku zabývají institutem právní moci jakožto instrumentem právní jistoty účastníků řízení (zde především soudního) v platném kanonickém právu, a to na pozadí náčrtu jeho vývoje od dob římského procesního práva až po jeho recepci. Na rozdíl od světského práva však v kanonickém právu nikdy nenabývají právní moci rozsudky církevních soudů ve věcech statusových (včetně manželských, a těch je naprostá většina), protože jsou zpravidla spjaty se svátostmi; zde se proto proti principu právní jistoty přednostně uplatňuje princip materiální pravdy.
Stejně tak se v kanonickém právu nestávají pravomocnými individuální správní akty, protože (opět na rozdíl od světského práva) ve většině případů směřují nikoli vůči jinak nepodřízeným subjektům, nýbrž vůči osobám, jež jsou původcům těchto právních aktů administrativně podřízeni. Právní moc se tak v kanonickém právu omezuje na (naštěstí) nepříliš frekventované rozsudky v záležitostech trestních.