Je současná česká společnost připravena na komunikační diverzitu a měnící se podmínky diskurzu aneb vyřeší to za ni komunitní tlumočníci?
Abstrakt
Poster se zaměřil na komunitní tlumočení, jež lze v širokém slova smyslu definovat jako tlumočení v institucionálním prostředí, kde poskytovatelé veřejných služeb a klienti nehovoří stejným jazykem. Komunikační situace se účastní na jedné straně jedinec, který vystupuje sám za sebe, a zástupce určité instituce na straně druhé.
Tato komunikační situace se vztahuje ke každodennímu životu a potřebám jednotlivce. Komunikace probíhá v rámci téže sociální struktury (společnosti), přičemž její účastníci mají v dané struktuře různou pozici a patří k různým kulturním skupinám.
Pro takovou situaci je charakteristický rozdíl nejenom v kulturním, ale také sociálním zázemí účastníků, který se projevuje například v dosažené úrovni vzdělání, a stejně jako z příslušnosti ke kulturní skupině z něj vyplývají rozdíly v celkovém přístupu ke komunikaci (zejména nerovnoměrné rozložení sil mezi účastníky komunikace). Zástupce instituce, kterého již příslušnost k této instituci staví v rámci komunikace do nadřazené pozice, bývá navíc příslušníkem většinové kultury, což značně znevýhodňuje jeho komunikačního partnera.
A zde zasahuje komunitní tlumočník, jehož role a míra odpovědnosti za výsledek komunikace mezi cizincem a institucí je veřejností vnímána obecně značně rozporuplně. Povaha tlumočníkovy účasti a následně jeho vliv na proces tlumočené komunikace se totiž výrazně projevuje přinejmenším ve čtyřech základních oblastech: jednak v zahrnování tlumočníka do komunikace primárními stranami, jimiž je vnímán jako rovnocenný komunikační partner, dále pak v usměrňování průběhu komunikačního toku tlumočníkem, ve strategiích, které používá k převodu promluv jednotlivých účastníků (doslovnost x pragmatická ekvivalence) a konečně i v jeho působení na vzájemné vztahy jednotlivých účastníků této verbální i neverbální interakce (např. minimalizace hrozby ztráty tváře).
Konkrétně jsou zmíněny tři případové studie, do nichž byli zapojeni diplomanti z Ústavu translatologie, kteří zkoumali, jakým způsobem probíhá takováto zprostředkovaná komunikace mezi cizincem a institucí - na úřadech práce, ve zdravotnických zařízeních a v základních školách v Praze. Kdo je pozván, aby tlumočil, pokud je vůbec tlumočení zajištěno? Je rozdíl mezi vyškoleným tlumočníkem a laikem? Jaké socio-kognitivní, kulturní ale i etické souvislosti zde můžeme vysledovat? Na závěr je stručně zmíněna v této oblasti projektová metodicko-didaktická spolupráce Ústavu translatologie, tj. akademické sféry, s veřejnými institucemi a neziskovými organizacemi, tedy s praxí.