Abstrakt
Po 10. červnu 1942 se středočeská vesnice Lidice proměnila v nejrůzněji pojímaný symbol. Staly se symbolem válečného utrpení, statečnosti obyčejných českých lidí (či národa), po skončení války pak byly zobrazovány zároveň jako symbol míru, přátelství mezi národy a postupně jako symbol socialismu.
Příspěvek si klade za cíl ukázat, jak se toto pojetí Lidic proměňovalo v poetických textech - epických (dokumentárních) i lyrických. Vybraní autoři využili zcela logicky takových motivů, jejichž počátek lze spatřit jak v raných projevech politiků po lidické tragédii, tak v lidové tvorbě.
Jako hlavní motivy prostupovaly analyzovanými texty tyto: poklidný vesnický život rolnických a havířských/hornických rodin, jejich utrpení až mučednictví, kolektivní vina Němců a pomsta za zničení Lidic, v některých básních rovněž motiv Boha. Socialistický obraz nových Lidic nebyl do básní projektován, pomineme-li ve dvou básních vizi lepší (socialistické, prosovětské) budoucnosti.