Kapitola vnímá biologickou a kulturní evoluci jako dva komplementární obrazy téže skutečnosti. Autoři ukazují, nakolik jsou oba tyto procesy vzájemně provázané, a že ani jednomu nelze v rámci evoluce života přisoudit primární postavení.
S pomocí myšlenkového rámce naznačeného díky exkursu do biologie 19. století a také díky moderním poznatkům epigenetiky tak autoři argumentují, že v některých případech se může kulturní paměť stát dědičnou stopou pro další generace a kulturní evoluce je tak jen jinou stránkou evoluce biologické.