Abstract
V českém právním prostředí je pracovní poměr základním a také nejtypičtějším pracovněprávním vztahem, ve kterém je realizován výkon závislé práce. Založení (vznik) pracovního poměru nečiní zpravidla v praxi takové obtíže jako jeho skončení.
I proto je právní úprava týkající se skončení pracovního poměru obsažená v zákoníku práce poměrně obsáhlejší a propracovanější. Rozvázat pracovní poměr může každý z účastníků pracovněprávního vztahu, tedy zaměstnanec i zaměstnavatel.
Podmínky platného rozvázání pracovního poměru jsou však pro zaměstnance i zaměstnavatele stanoveny odlišně. V praxi se nejčastěji domáhá neplatného rozvázání pracovního poměru zaměstnanec, který nesouhlasí s rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele.
Nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru se však může domáhat i zaměstnavatel.