Abstrakt
Na poskytování zdravotních služeb v České republice dopadá v současnosti několik právních předpisů, přičemž legislativní práce na jednotlivých zákonech, zejména co se týče zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a zákona č. 84/2012 Sb., občanský zákoník, neprobíhaly zcela koordinovaně. V důsledku toho různé aspekty poskytování zdravotní péče (péče o zdraví dle občanského zákoníku, lékařského zákroku dle trestního zákoníku) byly upraveny různými předpisy různě a určení vzájemného vztahu mezi jednotlivými předpisy (typicky subsidiarita konstatovaná výslovně v § 9 občanského zákoníku a jí korelující specialita zvláštního zákona, konkrétně zákona o zdravotních službách) nevede ve všech případech k jednoznačnému právnímu výkladu.
Již nyní lze kupř. poukázat na to, že v praxi činí výkladové obtíže, zda nezletilý smí udělit informovaný souhlas se zákrokem za podmínek § 35 odst. 1 zákona o zdravotních službách, či za (výrazně přísnějších) podmínek § 95 občanského zákoníku; na jaké případy dopadá § 100 občanského zákoníku; za jakých podmínek je možné subsidiárně zaznamenat dříve vyslovené přání pacienta ve formě stanovené pro předběžné prohlášení, atd. Obdobně dosud v praxi nepanuje shoda ohledně toho, zda je možné se povinnosti poskytnout potřebnou pomoc dle § 150 odst. 2 trestního zákoníku zprostit s odkazem na § 50 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.