Kapitán Certeau a poručík Jenkins v síti metafor : Fanfikce mezi subverzivní imaginací a empirickou konformitou
Abstrakt
Teoretické reflexi "fanartu" a "fanfikcí" (tj. výtvorů, v nichž fanoušci a fanynky populárních filmových, televizních, či literárních děl často velmi nestandardním způsobem rozvíjejí motivy svých oblíbených fikčních předloh) dominuje už od konce osmdesátých let metafora "textového pytláctví", pomocí níž charakterizoval aktivity příslušníků fandomu televizních seriálů americký teoretik popkultury Henry Jenkins. Sám Jenkins ovšem efektní přirovnání fanoušků a jejich amatérských tvůrčích aktivit k paběrkářům pytlačícím v oplocených zahradách osázených kultivary oficiálně publikovaných autorů přebírá od kulturologa Michela de Certeau, jenž jím přibližuje paradoxní situaci čtenářů nucených věrně sledovat předloženou linii čteného textu a zároveň vlastní fantazií (a tudíž svévolně) zaplňovat místa jeho nedourčenosti.
Předložený článek sleduje odlišné vnímání textu a fenoménu intertextuality, s nimiž pytlácká metaforika pracuje v Certeauově a Jenkinsově pojetí, a zároveň upozorňuje na její limity: na základě analýzy konkrétních příkladů fanfikční tvroby ukazuje, jak odlišné typy textuálních rozkoší fanfikce nabízejí oproti čtenářským slastem. Namísto znejistění a sebezpochybňování, které přináší čtenářský kontakt s jinakostí psaného textu, představuje tvorba i konzumace fanfikcí svérázné pokračování tradice orální kultury s prvky redundantního opakování a znovuzpřítomňování archetypálních konstant, na nichž zakládáme svou vlastní identitu i interpretaci světa, který obýváme.