Abstract
Na počátku 17. století, za svého pobytu v kosmopolitní rudolfínské Praze, astronom a císařský matematik Johannes Kepler (1571-1630) obrátil svoji mysl při hledání nebeské harmonie k Měsíci a vytvořil nevšední dílo nazvané Sen neboli měsíční astronomie (Somnium seu Astronomia Lunari). Pro deskripci svých lunárních objevů použil Kepler podle antického vzoru literární formu snu (Platón, Cicero, Macrobius, Lúkianos).
Můžeme zde mluvit o kosmické snové alegorii již ve starověku používané k přiblížení vědecké teze, skrze niž lidská mysl poznává vesmír a bourá stereotypy exaktního myšlení. Keplerovo pojetí kosmu v této práci pokračuje v revoluci započaté Koperníkem a nabízí pro jeho současníky neobyčejný pohled z Měsíce na Zemi a celý vesmír. "Cílem mého snu je dokázat na příkladu Měsíce pohyb Země, či spíše odstranit námitky pramenící z obecné lidské nedůvěry a odporu.", uvádí Kepler, který byl především vědec, a ačkoliv se na několika místech nechává unášet fantazií, jež pak může dílo řadit do žánru science fiction, jeho poznámky k Somniu jsou vědecká práce.
Snové narratio fabulosa se zde prolíná s astronomovým vlastním výzkumem, rozšiřujícím na prahu moderní éry hranici lidského poznání při odhalování nového řádu universa.