Tématem příspěvku je motiv smutku a osamění v poezii významného středověkého básníka, mnicha Saigjóa (1118-1190). Zasazuje tohoto básníka do kontextu doby a zvažuje možné příčiny jeho odchodu do ústraní.
Soustředí se však hlavně na jednotlivé typy smutku a osamění, které lze v překladech jeho poezie zaznamenat. K tomuto účelu si autor vytvořil databázi básní s touto tematikou.
Vyčlenil celkem osm kategorií smutku, kterým odpovídají různé nálady, lexikum a estetické ideály. Saigjó je zcela nepochybně básníkem, u něhož lze pozorovat přechod od klasické heianské ke středověké estetice.