Abstrakt
S technickým rozvojem se do popředí stále více dostávají nové prameny důkazů v podobě zvukových či obrazových záznamů, které mohou sloužit v trestním řízení jako důkazy zásadního významu. Trestní řád stanoví poměrně podrobná pravidla při opatřování těchto druhů důkazů orgány činnými v trestním řízení.
Pokud jde však o záznamy získané a předložené osobami od orgánů činných v trestní řízení odlišnými, explicitní právní úprava postupu při jejich vyhledávaní, opatřování a předkládání v českém právním řádu zcela absentuje. Cílem tohoto článku je posoudit meze přípustnosti důkazů obsahem soukromých obrazových a zvukových záznamů se zohledněním poznatků plynoucích rozhodovací praxe českých soudů a judikatury Evropského soudu pro lidská práva a formulovat kritéria, které mají být při posuzování přípustnosti těchto druhů důkazů hodnoceny.