Abstrakt
Zanechaná svědectví o vlastní prožité minulosti, ať už ve formě sepsaných pamětí či ústně sdělovaných životních příběhů, představují svébytný historický pramen, jehož úloha je v kontextu zkoumání a "objevování" dějin nezastupitelná. Avšak jedná se zároveň o pramen bytostně subjektivní, vystavený nezbytné konfrontaci s dalšími zdroji poznání a komparativními vědeckými přístupy.
U obou zmíněných historických narativů nalézáme vedle společných znaků i specifické rozdíly, jež mohou zásadně ovlivnit výslednou interpretaci. Zatímco asistované ústní svědectví, jakožto produkt orálně historického výzkumného procesu, bývá obvykle výsledkem kompozičních záměrů tazatele, vykazují memoáry především osobní kompozici vzpomínajícího.
Tento příspěvek vychází z rozboru psaného a mluveného vyprávění, kdy se postava pisatele současně ocitá v roli účastníka životopisného interview.