Abstrakt
retardéry hoření (zpomalovače hoření, samozhášecí látky) jsou skupinou chemických látek, které jsou od 80., resp. 90. let 20. století používány jako součásti polymerních matric plastů za účelem snížení jejich hořlavosti a tím i snížení rizika vzniku požáru. Chemicky se tyto látky dělí na anorganické retardéry hoření, které tvoří asi 50 % všech používaných retardérů a jsou pro životní prostředí a lidské zdraví prakticky neškodné, a organické retardéry hoření, obsahující halogeny nebo fosfor, jež vzhledem ke své chemické struktuře představují zátěž pro životní prostředí a jsou potenciálními rizikovými faktory pro lidské zdraví.
Tyto rizikové látky se v současnosti vyskytují ve všech složkách životního prostředí, kam se uvolňují při výrobě, během životního cyklu výrobků obsahujících tyto látky a při likvidaci výrobků po uplynutí doby životnosti. organické retardéry hoření jsou nepolární sloučeniny, které mají silný bioakumulační potenciál. Do lidského organismu se bromované retardéry dostávají především inhalací a ingescí a hromadí se ve tkáních s vyšším podílem nepolární složky, tj. zejména ve tkáni tukové, odkud se uvolňují při její mobilizaci např. do mateřského mléka.
Bromované retardéry byly prokázané také v krvi, kde k transportu využívají proteiny krevní plazmy, protože mají podobnou strukturu jako např. hormony štítné žlázy. v důsledku toho působí také jako endokrinní disruptory. Toxické účinky některých bromovaných retardérů hoření byly pozorovány a popsány u zvířat, u lidí jsou zatím zjištěné koncentrace relativně nízké, ale vzhledem k jejich potenciální toxicitě jsou produkce a použití některých z nich regulovány tzv.
Stockholmskou úmluvou.