Transplantace dělohy je experimentální léčebnou metodou, která má ambici stát se uznanou metodou léčby žen s absolutním uterinním faktorem infertility. Legální alternativu rodičovství pro tyto ženy představuje adopce, která je akceptována většinou světových společenství.
Náhradní (surogátní) těhotenství je ve většině světa považováno za medicínsky, právně, eticky, nábožensky i sociálně kontroverzní. Do analýzy rizik a výhod transplantace dělohy mají být vždy zakomponovány jak dárkyně (v případě žijících), tak i příjemkyně, ale i její partner a v neposlední řadě také plod v děloze, respektive nenarozené dítě.
Etické konflikty pro příjemkyni mohou vznikat jak v souvislosti s chirurgickým zákrokem a imunosupresivní léčbou, tak i s následným těhotenstvím a porodem. Všechny potenciální příjemkyně dělohy musejí být poučeny rovněž o dalších etických aspektech týkajících se rejekce dělohy, možných infekcí, nežádoucích účinků léků, neúspěchu oplození či různých komplikací v těhotenství.
Odběr dělohy od žijící dárkyně zahrnuje ve srovnání s běžnou abdominální hysterektomií časově náročnou preparaci uterinních arterií a zejména vén, jejichž cca 2mm průsvit a anatomická kolize s ureterem může zahrnovat vyšší peroperační riziko vzniku komplikací. Etické otázky však mohou být spojené i se získáním dělohy k transplantaci od dárkyň se smrtí mozku.
Porody po transplantaci dělohy jsou sice jistě velkým úspěchem, ale riziko předčasného porodu a nezralosti novorozenců rovněž nelze podceňovat.