Abstrakt
Chronická nenádorová bolest může ovlivňovat mnoho aspektů lidské existence a směřovat k nezaměstnanosti, invaliditě, narušovat sociální role a měnit kvalitu života. V posledních deseti letech byl v řadě zemí v léčbě chronické nenádorové bolesti zaznamenán rychle rostoucí nárůst spotřeby opioidů.
Obavy související s touto léčbou byly založeny hlavně na strachu ze závislosti. Nicméně při rozhodování užít v léčbě opioidy mohou vzbuzovat obavy i další potenciálně důležité klinické otázky.
Patří mezi ně zvyšování tolerance, abnormální citlivost k bolesti a dysfunkce imunitního a reprodukčního systému. Jedna z hlavních obav před zahájením dlouhodobé, někdy celoživotní, léčby opioidy u pacientů s chronickou nenádorovou bolestí je potenciální vznik kognitivních dysfunkcí, projevujících se například zhoršenou schopností koncentrace, nedostatky ve zpracovávání informací a paměti, pomalejším psychomotorickým tempem a reakčním časem.
Dostupné přehledové studie o opioidech a kognici se pokoušely najít vztah mezi jejich dlouhodobým užíváním a kognitivními funkcemi u pacientů s chronickou nenádorovou bolestí. Výzkum zabývající se vztahem chronické bolesti a opioidů je prováděn napříč několika skupinami pacientů s nádorovou, nenádorovou bolestí a na zdravých kontrolních skupinách.
Výchozí měření zahrnují jak globální kognici, tak specifické neuropsychologické domény jako paměť, rychlost zpracování, exekutivní funkce nebo schopnost řízení motorových vozidel. Nicméně literatura o opioidech a kognici se zdá být velmi dvojznačná: navzdory subjektivním stížnostem pacientů o mentálním útlumu a sedaci pouze malý počet studií potvrdil negativní kognitivní efekt opioidní terapie.
Mnoho studií dosud neprokázalo signifikantní vliv užívání opioidů na kognici a velmi malá část výzkumů prokázala zlepšení v oblasti kognice. Cílem tohoto článku je shrnutí neuropsychologických důsledků vztahu chronické nenádorové bolesti a terapie opioidy, objasnění hlavní role a benefitů neuropsychologického vyšetření pro populaci trpící chronickou bolestí a poskytnutí možných doporučení jak pro klinickou praxi, tak pro budoucí výzkum.