Abstract
Na přelomu let 2005 a 2006 jsme dostali v Ústřední vojenské nemocnici k dispozici robotický systém da Vinci, jako druzí po Nemocnici Na Homolce. Hned jsme, po krátkém zaučení na velkém pracovišti v USA, v rámci "learning curve" s velkým entuziasmem začali s pomocí robota operovat a poměrně v krátké době získali potřebné zkušenosti.
Jak chirurgové, tak i sálové sestry. Za první rok jsme s použitím akcesorií, která byla součástí nákupu přístroje, odoperovali spolu s urology a gynekology 163 pacientů, z toho přibližně z poloviny šlo o robotickou radikální prostatektomii.
V 10 případech šlo o marginální či levostranné jaterní resekce [1MINUS SIGN 3]. Snahou bylo využít tuto novou technologii k rozšíření možností miniinvazivních abdominálních výkonů a to i při vědomí, že jde o sofistikovaný manipulátor využívající již zavedené laparoskopické přístupy.
Velkou výhodu jsme viděli v možnostech ovládání konce nástrojů (hybnost zápěstí), které jsou nesrovnatelné s manuálním laparoskopickým výkonem, a v pohodlí chirurga, které skýtala vsedě ovládaná konzole. Široce mediálně propagované výhody ve srovnání s laparoskopickým a zejména s klasickým otevřeným výkonem - menší ztráta krve, vyloučení třesu rukou chirurga, výrazně kratší doba hospitalizace apod. - jsme spíše považovali za marketingovou strategii monopolního výrobce - Intuitive Surgical. Dále jsme si uvědomovali, že se vývoj nezastaví a že je třeba se světem držet krok.
Bylo nasnadě předpokládat, že v blízké budoucnosti dojde nejen k technickému zlepšení poměrně hřmotného zařízení, ale že se nabízí spojit operativu s peroperační navigací. Akcesoria skončila, úhrada nebyla, nenašli jsme tak jednoznačnou indikaci k výkonu jako urologové.