Abstrakt
Studie se zaměřuje na významnou roli fenoménu sebelásky (amour propre) v myšlení J.-J. Rousseaua, konkrétně v kontextu Rousseauova pojetí zla ve světě i mezi lidmi.
V úvodu chceme provést krátký exkurz k myslitelům teodicey 17. a 18. století a ukázat možnou kontinuitu v Rousseauově promýšlení zla, přestože v podstatně proměněné podobě. V linii od Leibnize po Rousseaua se pokusíme nastínit, jakým způsobem je možné Rousseauův přístup chápat jako teodiceu svého druhu, byť jako "teodiceu sekularizovanou".
Tato souvislost nám dovolí dále se zaměřit na centralitu amour propre v Rousseauově zkoumání zla, do jehož centra je postaven člověk. Text se pokusí ukázat, že ptá-li se Rousseau po zlu, připisuje takové sebelásce klíčový význam, a to nejen v otázce zdroje zla, ale i v potenciální, nesamozřejmé možnosti jeho překročení a potlačení.