Abstrakt
Vysokohorská turistika přináší řadu zdravotních rizik, jedním z nich je výšková nemoc. Její nejmírnější forma - akutní výšková nemoc - je charakterizována zejména subjektivními potížemi (bolestí hlavy, nechutenstvím, nespavostí, slabostí, vzácněji nauzeou a zvracením).
Pokročilejší a život ohrožující formy jsou charakterizovány edémem tkání - mozkovým či plicním výškovým edémem. Společným jmenovatelem těchto akutních forem je nízká tenze kyslíku vedoucí k hypoxemii a tkáňové ischemii.
Souhrn adaptačních a maladaptačních pochodů pak modifikuje klinický obraz. Podkladem chronické formy plicní nemoci jsou právě ony adaptační mechanismy - plicní hypertenze a polycytemie vedoucí k srdečnímu selhání.
Jediným kauzálním léčebným zásahem je obnovení dostatečné tenze kyslíku, sestupem do nižších poloh či oxygenoterapií. Farmakoterapie má jen podpůrný účinek.
K profylaktickým zásahům patří stimulace dechového centra inhibitory karboanhydrázy (acetazolamid), anti-edematózní léčba glukokortikoidy (dexametazon), zvýšení lymfatické drenáže plic a mozku β2-sympatomimetiky (salmeterolem) či mitigace plicní hypertenze blokátory kalciového kanálu nebo inhibitory fosfodiesterázy 5 (sildenafil či tadalafil).