Abstrakt
Jedenáctá kapitola ukazuje, že právnická osoba nemůže být v návaznosti na přijetí obč. zák. z roku 2012 v soukromém právu odpovědná jinak než formou delegované zavázanosti. Pokud přijmeme rozlišování mezi odpovědností za vlastní právní delikt a ručením (resp. delegovanou zavázaností) za delikty třetích osob, je podle autora pojmově myslitelné pouze to, že právnické osoby budou zavázány delegovaně.
Ačkoliv je idea delegované zavázanosti inspirována v anglo-americkém institutu vicarious liability, autor k tomuto pojmu dospívá vlastní cestou, a to skrze historickou analýzu vývoje institutů odpovědnosti a ručení (autorem později označované jako zavázanost) v českém právu. Díky adaptaci starší české právní terminologie a díky přijetí autorovy vlastní teorie odpovědnosti lze dospět k závěru, že právnické osoby nemohou být individuálně odpovědné ani přímo zavázané za své vlastní činy.
Mohou být zavázané pouze delegovaně za delikty jiných osob, jimiž v konečném důsledku musejí být lidé. Zjevnou výhodou tohoto přístupu je podle autora jasné odlišení odpovědnosti právnických osob od odpovědnosti fyzických osob, resp. od člověka.
Autor proto ve vztahu k právnickým osobám považuje termín "odpovědnost" za zavádějící a navrhuje jej nahradit termínem zavázanosti, resp. delegované zavázanosti. Podobnost tohoto institutu s anglo-americkým konceptem vicarious liability pak ukazuje potřebnost dalšího komparativního výzkumu v této oblasti.