Abstrakt
Přednáška O umění, pocházející z první poloviny třicátých let, představuje nejúplnější a nejpodstatnější souhrn myšlenek Josefa Váchala o povaze umělecké tvorby. Soudobé výtvarné dění charakterizuje jako střetávání dvou široce vymezených konfliktních proudů, totiž konzervativní a avantgardní tvorby.
Pro svůj nezávislý a nekonformní postoj se Váchal neztotožňuje s žádným z protichůdných táborů a oba podrobuje sarkastické kritice. Pozoruhodná je jeho polemika s dobovou českou avantgardou, zvláště s kubismem, předkládající málo diskutované, leč věcné a podstatné argumenty: odvozenost a závislost na importovaných vzorech, slevování z nároků na profesionální kvalitu v honbě za rychlým úspěchem a především ztrátu smyslu pro závažnost obsahu díla.
Důraz na duchovní náplň uměleckého díla a odmítání povrchního formalismu spojuje Váchala s ostatními představiteli tzv. druhé symbolistní generace (F. Kobliha, J.
Konůpek, J. Zrzavý).
Překvapivé paralely lze však nalézt i v korespondenci a teoretických úvahách Bohumila Kubišty, jednoho z protagonistů předválečné avantgardy. V roli umělce, stojícího stranou dobových trendů, se Josef Váchal zamýšlí také nad funkcí a stavem tehdejší výtvarné kritiky a usvědčuje ji z nedostatku erudice a objektivity, z tendenčnosti a klikaření a z ulpívání na povrchu díla.
Oficiální výtvarná kritika je zdiskreditována nejen odborně nedostatkem profesionality, ale i morálně svým sklonem ke korupci. Proti ní hají Josef Váchal právo na svobodný umělecký názor a neváhá označit tvůrce za jediného způsobilého hodnotitele svého díla.
Podobně jako ostatní Váchalovy písemnosti nese text přednášky výrazný subjektivní otisk: překračuje rámec teoretických úvah a stává se osobní konfesí umělce nezávislého ducha a výjimečné, ryzí individuality.