Abstrakt
Úvahy o estetických pojmech a estetickém soudu britského estetika a filozofa přirozeného jazyka Franka Sibleyho představují pro analytickou estetiku dlouhodobě iritující dědictví, s nímž se nebyla schopna uspokojivě vyrovnat dodnes. Důvod tohoto stavu by mohl spočívat v pragmatistickém nádechu Sibleym naznačené odpovědi na otázku, co jsou estetické soudy a v čem jedině může spočívat jejich ospravedlnění, který naráží na odpor ze strany stále ještě (přinejmenším implicitně) empiristicky orientovaného hlavního proudu analytické estetiky.
Uvedené směřování Sibleyho myšlení se nejzřetelněji projevuje v jeho úvahách o metaforické povaze estetických výroků. Tato myšlenka jej vede až ke konstatování úzké vazby mezi estetickou sférou naší zkušenosti (a způsobem použití jazyka, jímž se k ní vztahujeme) a jejím mimo-estetickým okolím.
Sibley nicméně nikdy nerozpracoval tyto podněty do explicitní, pragmaticky orientované teorie estetického soudu. Nabízí se tedy možnost tento potenciál zhodnotit prostřednictvím současné neo-pragmatické analytické filozofie jazyka (např.
Donald Davidson či Robert Brandom). Ve svém příspěvku bych se tudíž chtěl zaměřit na vztah mezi způsobem užívání jazyka v estetickém a mimo-estetickém diskurzu, přičemž ten estetický ztotožnit s metaforickým použitím jazyka a položit si otázku, jak explanačně silnou teorii estetického soudu dokáže nabídnout teorie metafory rozpracovaná v rámci pragmaticky orientované obecné teorie významu.
V této souvislosti přijde ke slovu další významný Sibleyho podnět, a to jeho představa o povaze "důkazu" platnosti estetického soudu, o kterém hovořil jako o tzv. "percepčním důkazu". Ten spočívá v dosažení souhlasu mezi kritiky na základě jejich shodné zkušenosti, které je ovšem zapotřebí u ostatních dosáhnout především za pomoci řeči.
Je zřejmé, že pokud se podaří uspokojivě rozpracovat myšlenku "percepčního důkazu", pak se teorie (původně jen) estetického diskurzu a estetického souzení přímo propojí s otázkou estetické zkušenosti a jejích případných vazeb na zkušenost mimo-estetickou. Na závěr poukáži na některé shodné motivy mezi tímto řešením a myšlenkami Stanley Cavella, dalšího významného pragmatisty.