Abstrakt
"Pravomoc zdanit zahrnuje i pravomoc zničit," konstatoval již před bezmála 200 lety Nejvyšší soud USA. Toto vědomí na jednu stranu nutí k obezřetnosti při kontrole daňových zákonů, na druhou stranu však soudy narážejí na absenci jasného ústavního standardu, který by mohly aplikovat, a tak raději uplatňují jisté sebeomezení vůči parlamentu, který má větší demokratickou legitimitu k řešení politických otázek.
Také Ústavní soud ČR se již opakovaně musel vyjadřovat k ústavnosti daňových zákonů, stejně jako i zákonů, které se jako daňové spíše jen tvářily, a ukázal, že i v rámci změkčeného testu (pouze) extrémní disproporcionality dokáže provést relativně přísný přezkum. Smyslem příspěvku je analýza dosavadních rozhodnutí Ústavního soudu, na základě níž se snaží zformulovat doktrínu Ústavního soudu v této oblasti, kterou následně aplikuje na - v současné době diskutovaný - návrh na zdanění náhrad, které jsou vypláceny v rámci církevních restitucí.