Abstract
V březnu 2018 se administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa rozhodla uvalit cla na dovoz oceli a hliníku ve výši 25 % a 10 %. EU, Kanada a Mexiko obdržely výjimku z tohoto nařízení do konce května.
Ta jim již nebyla prodloužena. Naopak Trumpova administrativa stupňuje svoji rétoriku zvyšování celních tarifů.
V druhé polovině června 2018 bylo v rámci společné obchodní politiky, která je výlučnou pravomocí EU, přistoupeno k protiopatřením v uvalení většinou 25% cel na převážně vybrané spotřební zboží dovážené z USA. Tento transatlantický obchodní konflikt ještě nelze nazvat obchodní válkou, protože se zatím odehrává především v rétorické rovině a omezeném rozsahu.
Americká cla uvalená na ocel a hliník cílí dohromady na přibližně 1,9 % celkového současného evropského vývozu EU do USA. Evropská odvetná opatření také nepostihla zásadní položky amerického dovozu.
Další eskalace by však v obchodní válku přerůst mohla, zvláště pokud se USA rozhodnou uplatnit zvýšení cel na evropský dovoz automobilů z původních 2,5 až na 20, či 25 %. Klíčovou otázkou pro další opatření ze strany EU je, zdali nynější obchodní politika USA představuje dočasnou výjimku z dlouhodobé podpory liberalizace mezinárodního obchodu, nebo je příznakem dlouhodobějšího protekcionistického trendu.
Jsou to totiž USA, které díky své centrální pozici v globální ekonomice historicky udávaly trendy v regulaci mezinárodní obchodní výměny. Případné otřesení globálních obchodních vztahů by přitom mělo daleko negativnější dopad na hospodářské jádro EU, které je v podstatě závislé na vytváření exportních přebytků se zbytkem světa.
Jakkoli se konflikt vyvine, jeho destabilizační potenciál je pro EU impulzem k dalším opatřením na úrovni společné obchodní politiky, ale i vnitřní hospodářské a měnové integrace.