Abstrakt
Uspokojování potřeb nemocného je spojováno především s kvalitou života. Navíc je zřejmé, že v důsledku věku, nemoci či náročné životní situace nabývá významu otázka zajišťování potřeb především u těch nemocných, kteří jsou v tomto ohledu nějakým způsobem limitováni.
Infekční pacient je navíc omezen nezbytností učinit konkrétní režimová opatření, mnohdy s nastavením izolačního režimu a bariérovou ošetřovatelskou péčí, která mu nadto znemožňuje se bez omezení pohybovat a provádět běžné denní úkony obvyklým způsobem. Záměrem této přednášky je se věnovat lidským potřebám nejen z pohledu jejich naplnění a případných bariér v péči o tyto pacienty, ale i otázce toho, jak infekční pacienti uvedená opatření vnímají, zda je považují za omezující a nedůstojná, nebo to, že tento proces péče o infekčního nemocného, pacienti vnímají jako porušení osobní autonomie.
Na jedné straně tedy stojí pacient a záměr naplnit jeho přání a očekávání, uspokojit potřeby nemocného a na straně druhé je to pak vědomí toho rizika, že infekční nemoci neztrácejí na svém významu.