Abstrakt
Článek pojednává o úskalích, s nimiž se museli potýkat raně novověcí autoři dramat na sakrální námět. Analýza d'Aubignakových postojů umožňuje vystopovat základní linie mnohovrstevnaté obžaloby divadla, otevírá však i otázky spjaté s tvorbou.
Dramatik se má vyvarovat laického užití pojmů/konceptů, jako je např. spása, a zároveň je nabádán, aby jeho poetika dostála požadavkům iluzívnosti, jíž básník dosáhne, bude-li zpracování vybraného námětu věrohodné. Vlastním tématem našeho článku je nástin toho, jak si s tímto zastřešujícím imperativem všech raně novověkých evropských klasicismů "poradili" Jean de Rotrou v tragédie Genesius a Jean Racine v tragédii Esther.
Navzdory tomu, že oba autoři mohli spoléhat na posvátný status zdrojových textů (zejména Racine, který se inspiruje známým starozákonním příběhem), zároveň své adaptace komponují tak, aby ji vřadili do racionální osnovy dbající dobových dramatických pravidel.