Abstrakt
Monografie Melpoména v okovech? Povahokresba ve francouzské tragédii 17. století se zaměřuje na teoretickou reflexi příslušného žánru, který byl vedle eposu až do konce 18. století nejprestižnějším útvarem západní evropské literatury, jak o tom svědčí kánon většiny románských literatur, především literatury francouzské. Vzhledem k tomu, že vývoj samotného žánru i s ním spjatého myšlení určovaly polemické snahy o vymezení jeho základních konstitutivních kategorií, studie rozkrývá, jak se ve Francii 17. století právě v teoretických sporech proměňovalo chápání tak ústředního pojmu, jako je povahokresba.
K ní autor přistupuje coby k složce tragédie, jejíž nejdůležitější funkcí je věrohodně zakládat tragický děj: proto není jeho perspektiva ani čistě filologická, ani filosofická, nýbrž poetologická, určená úsilím co nejpřesněji rozebrat dobové, dnes již zcela nesamozřejmé požadavky, jež teoretikové i sami dramatici na povahokresbu kladli, a objasnit jejich ideové a konceptuální podloží. Protože tehdejší kritika usilovala především - byť nejenom - o stanovení následováníhodné, závazné vulgáty, a pracovala tedy s aristotelskými kategoriemi řádnosti, přiměřenosti, podobnosti a důslednosti, studie se soustředí na dobovou exegezi Aristotelovy Poetiky, bez níž si tak silně kodifikovaný žánr, francouzskou tragédii 17. století, vůbec nelze představit.
Při rozboru a srovnání jednotlivých konceptualizací, jež se pohybují v širokém rozpětí mezi filologickým pohledem a důrazem na dramatické umění a jeho funkce, zejména na kompoziční a tvůrčí postupy ("techné", "ars"), kniha odkrývá, k jak různým, ba protikladným výkladům vede přibližnost či neurčitost zásadních Aristotelových pasáží. Tak se zároveň ozřejmuje, že tento jejich charakter paradoxně umožňuje bohatost a rozmanitost pozdější reflexe, jež se mnohdy od Aristotelových předpokladů a implikací výrazně odchyluje.
Od Chapelaina a La Mesnardièra přes Pierra Corneille, abbého d'Aubignaka, Jeana Racina, René Rapina, René Le Bossuho až k André Dacierovi, s občasnými exkurzy do italského 16. století, kam aristotelská exegeze sahá (Lodovico Castelvetro, Alessandro Piccolomini, Pietro Vettori, Francesco Robortello), a k holandskému učenci Danielu Heinsiovi tak před čtenářem postupně vyvstává jakási "mapa" základních přístupů k povahokresbě a dobové pnutí v celé své rozmanitosti a zároveň podivuhodné sevřenosti.