V kontextu poúnorového Československa měla budovaná i přestavovaná města reprezentovat nastoupivší společenský řád a vytvářet formativní prostředí pro výchovu "nového socialistického člověka". Jako závazná východiska a vzory byly domácím tvůrcům předkládány soudobá architektura SSSR a doktrína socialistického realismu.
Výsledná praxe však zdaleka ne vždy striktně odpovídala ideologickým poučkám; svou roli sehrávala mj. vágnost traktovaných zásad i modernistické školení většiny zainteresovaných architektů. Příspěvek v základních bodech charakterizuje ideál tzv. "socialistického města", pokouší se zhodnotit a interpretovat, do jaké míry byly oficiálně propagované principy architektury a urbanismu specificky "socialistické", a nakolik v nich lze naopak sledovat synkrezi tradičních a modernistických prvků.