Abstrakt
Velká panelová sídliště v České republice jsou zpravidla charakterizována svébytnou urbanistickou morfologií, poměrně stabilní sociální skladbou, monofunkčností a snahou o vytvoření tzv. město-parku. Specificky "ne/viditelný" - i když od předchozích charakteristik neoddělitelný - je vývoj jejich majetkové struktury a koncepce správy zdejších veřejných prostranství.
Lokální praktiky, majetkové poměry i různé úrovně politik správy sídlišť, dávají vzniknout rozmanitým napětím, jež se odráží v každodenních režimech produkce sídliště. Panelové sídliště na periferii Prahy, kde jsem prováděl dlouhodobý etnografický výzkum, ve svém příspěvku představím jako socio-materiální organismus, jenž je neustále (re)produkován prolínáním (1) pozůstatků specifické organizace socialistické společnosti, její dobovou estetikou a státní politikou bydlení a (2)působením post-trasformačních proměn ekonomiky, majetkoprávních vztahů a pojetí individuality, jež je možno mimo jiné sledovat i na projevech komodifikace, privatizace a sekuritizace veřejného prostoru.
Tyto teritoriální produkce (Kärrholm 2012) ozřejmují nejasnost přechodů mezi viditelným a neviditelným. "Viditelně" oficiální a normativní projevy proměn sídlištního prostředí totiž často vedou k "viditelným" reakcím "ne/viditelných" aktérů. Jinak řečeno, materialitu sídlištního veřejného prostoru považuji za variabilní kolbiště nenápadného boje "ne/viditelných" jednotlivců a skupin o svoje "právo na město" (Lefebvre 1996, Harvey 2008).
Křoví za opěrnou zdí se stává klubovnou, klec na popelnice trezorem a obyčejný plot představuje "zeď nářků" boje s lokálním sociálním řádem. Proměnlivá potencialita prostoru tak osciluje mezi normativními praxemi mainstreamového "provozního řádu" sídliště a reaktivními a imaginativními praktikami performovanými některými "ne/viditelnými" uživateli jeho veřejných prostranství.