Abstrakt
V navrhovaném příspěvku se autorky chtějí zabývat především vztahem umění a reality, tedy přesněji reflektovat tendence vnímat oba pojmy jako vzájemně těžko slučitelné. V takové perspektivě je realita držena pouze díky utilitárnímu způsobu orientace v prostoru, zatímco umění je jakákoliv jiná než estetická funkce upírána.
Pokud pak recipient pociťuje rozrušení, nebo je dílem jinak hluboce zasažen, je právě tato distinkce pojmů tím, co ho skrze formulace " je to jenom umění", "tohle není doopravdy" vrací zpátky do bezpečí každodennosti, kde je jejich vztah modelován jako předloha (realita) a její odraz (umění). Vzájemný vztah obou pojmů, který autorky cht ějí představit, funguje spíše jako naproti sobě postavená zrcadla v bludišti, vzájemně se odrážející, zmnožující obrazy sebe sama.
Tento způsob uchopení diskutovaných pojmů rovněž předpokládá změnu v prožitku uměleckého díla zapojující performativní aspekty percepce. Umění v takovém případě nekopíruje skutečnost, nýbrž ji modeluje a recipient se na tomto procesu aktivně podílí.
Teoretickou oporu autorky nacházejí zejména v textech Jurije Lotmana, Jana Mukařovského a Gilese Deleuze, kteří akcentují experimentální povahu umění, která novým způsobem uchopuje materialitu znakové produkce. Autorky by rády představily analýzu, v níž jsou pojmy "umění" a "realita" v dialogu a konstruují prostor pro experiment, nikoli v opozici, nebo striktní hierarchii.