Abstrakt
Příspěvek se zaměřuje na problematiku koherence v dialogu českých mluvčích. Popisují-li gramatiky koherenci textů, zamýšlí se zevrubně nad texty psanými; popis mluvených je zúžen na označení "méně koherentní".
Jak v případě mluvených, tak i psaných komunikátů však jejich autoři směřují ke stejnému cíli - podat recipientovi ucelené sdělení, uzavřený rámec a naplnit tak svůj komunikační záměr. Soudržnost mluvených textů je ovlivněna komunikační situací: spontánní dialog je vzájemnou interakcí mluvčích a ti všichni se mohou na rozvíjení tématu různou měrou podílet.
Příspěvek vychází z korpusu mluvené češtiny ORAL2013 a zaměřuje se na případy soudržnosti ve třech typech situace: mluvčí vystavuje svoji repliku, tzn. jde v omezeném pohledu o monolog; mluvčí je přerušen a vystřídán druhým a následně pokračuje v tématu; a konečně všichni účastníci hovoru se podílejí na formování textu sdělení. Cílem je ukázat, jaké prostředky (opakování, dokončování syntaktických struktur, intonace, částice...) mluvčí k vytvoření soudržného sdělení využívají.