Abstract
Aristoteles metaforu diskutoval v kontextu rétoriky jako ozdobou řeči. Ačkoliv se s metaforami můžeme setkat v celých dějinách literatury, její systematická filosofická konceptualizace se objevuje až v průběhu 20. století.
Pro své úvahy se však omezím na myšlenky o metafoře Paula Ricœura. Metafora má podle něj schopnost objevovat svět.
Ricœur rozlišuje živé a mrtvé metafory. Živá metafora je pro něj neklidná, objevuje podobnost tam, kde doposud nebyla spatřována, naopak mrtvá metafora je druhým významem slova. Pro Ricœura má metafora také kognitivní schopnost, jelikož objevuje nové.
Proces kognitivního poznávání, spojuje s obrazností a pocity. Metafora tak překračuje strukturu jazyka do vizuality.
Můžeme však odmítnout závislost obrazů na jazykovém kódu a posunout problém metafory do vizuality jako takové. David Summers navrhuje jako východisko obrat k obrazům jako takovým a zavádí termín reálná metafora.
Reálná metafora je skutečným působením, které je proto přirozeně v přímém kontrastu k obrazným metaforám v jazyce. Summersovo pojetí reálných metafor relativizuje prostor, poukazuje na jeho virtualitu a schopnost obrazu zobrazit nepřítomné.
Myslím však, že prostor má i druhou stranu - jíž je čas. Metafora může pracovat i v rámci časovosti, a to jako modalita vidění, která vzájemně propojuje umělecká díla napříč dějinami.
Metafory mezi obrazy napříč časem jsou metafory vidění. Co je tedy živou metaforou vidění dneška? Myslím, že jsou to a-kauzální anachronistické propojení děl.
To ale neznamená, že by ztrácely svou "doslovnost" - svůj vztah k lineárnímu času (chronologii), naopak, obohacují jej, objevují nové významy v anachronistické časovosti. Metafory vidění jsou tak dynamikou vývoje dějin umění.