Abstract
Ἀνάγκη (Ananké), řecká bohyně osudové nutnosti. Ἀνάγκη je nutnost, proti které "nebojují ani sami bohové," jak řekl Simónidés. Ἀνάγκη je nezbytnost, nevyhnutelnost toho, co bylo, ale i způsob, jak minulé ovládá současnost. Ačkoli si myslíme, že jsme to my, kdo objevuje minulost, není to naopak ona, kdo objevuje-utváří nás? Výstava je hypertext a-kauzální decentralizované struktury dějin, kde je minulé vztažené k momentu nyní jako záblesk světla.
Jde o způsob vidění světa bez časových škatulek, snad to je ona nevyhnutelná modalita viděného, o které mluví James Joyce v románu Odysseus: "Nevyhnutelná modalita viděného: alespoň to, když nic víc, myšleno mýma očima. Signatury všeho tu mám číst, potěr a chaluhy, nadcházející příliv, tamta rezavá bota.
Meze průzračna. Soplivě zelené, modrostříbřité, rezavé: barevné znaky.
Ale hned dodává: v tělesech. Vnímal tedy nejprv tělesa a teprv pak barevná.
Jak? Asi tak, že do nich vrážel kebulí. Pomalounku.
Byl to plešatec a milionář, maestro di color che sanno. Mez průzračna v.
Proč v? Průzračno, neprůzračno. Když pět prstů prostrčíš, je to brána, když ne, jsou to dveře.
Zavři oči a viz." Tento paradox vidění, zavři oči - viz, nás nabádá k pohledu pod formu, signatury všeho umožňují vidět svět jako pevný spletenec vazeb podobenství a sympatií, analogií a korespondencí. Na ruinách minulosti jsme svědky její moci utvářet naši budoucnost.
Právě to je záměr výstavy Ἀνάγκη, je to nezbytnost - nevyhnutelnost člověka vydat se na cestu, čelit času minulosti a kráčet vpřed. Jsme Odyssey ve světě umění, hledáme nové smysly na místech, která jsou obyčejná, a kde symboly trhají pouta konvence.