Abstrakt
Ve studii byla analyzovaná interview, která během umělecké kariéry i po jejím skončení poskytla novinářům a historikům primabalerína Astrid Štúrová--Kočí. Představena byla proměna témat rozhovorů v čase.
Analýza obsahu souboru těchto orálních pramenů ukazuje, že dobová interview sice zachycují umělecký vývoj tanečnice, jejich obsah je však omezen oficiální řečí státní ideologie, která vstupovala do všech společenských oblastí, tedy také do oblasti kultury, konkrétně baletu. V rozhovorech poskytnutých Astrid Štúrovou po roce 1989 mohli již tazatelé sledovat nejen čistě umělecké otázky, ale tematizovat i organizační stránku profesního působení a zastavovat se u zasahování osobních vztahů do umělecké a pedagogické činnosti tanečnice.
Zatímco dobový tisk v publikovaných rozhovorech, resp. většinou v jejich výňatcích, zprostředkovával čtenáři informace jen o ztvárnění rolí a o udílení různých ocenění, žurnalistické a orálněhistorické rozhovory uskutečněné po roce 1989 kromě toho poskytují také cennou reflexi osobního i profesního vztahu Astrid Štúrové s jejím manželem, operním pěvcem, pedagogem a v letech 1969-1978 ředitelem Národního divadla Přemyslem Kočím. Osoba tohoto bývalého ředitele Národního divadla je zejména v divadelním a odborném prostředí dodnes vnímána velmi rozporuplně.
Po listopadu 1989 Kočímu mnozí vyčítali jeho angažovanost ve službách normalizačního režimu, což se do určité míry dotklo také jeho manželky, která mu stála věrně po boku až do konce jeho života. V tomto smyslu je svědectví Astrid Štúrové důležitou součástí sporů o komunistickou minulost, která by - nebýt soudobých žurnalistů a orálních historiků - zůstala skryta.