Abstrakt
Tento příspěvek je věnován francouzskému filosofovi E.Lévinasovi a zabývá se jeho vlastním pojetím umění, které považuje v jeho působnosti za bytostně neetickou událost. V této koncepci je pak estetická událost chápána jakožto návrat k takovému způsobu zakoušení světa skrze smyslovost, v němž již nelze na straně recipienta po právu mluvit o plně sebe-vědomém a za sebe odpovídajícím myšlení.
Mým cílem je ukázat, jak Lévinasova koncepce smyslovosti (která hraje též integrální roli v jeho výkladu transcendence a etického vztahu) je v případě umění propojena naopak s možností, aby tento etický potenciál smyslovosti byl obrácen v jistou formu sebeuspokojenosti vědomí starajícího výlučně o své vlastní bytí - což je pravý opak sebeobětavosti vlastní dobru.