Abstrakt
Doprovodný esej v katalogu stejnojmenné výstavy uspořádané v pražské galerii Kurzor v roce 2017. Slova "nemám čas" vyjadřují jednu ze stěžejních charakteristik dnešní subjektivity.
Oproti éře, která "věřila v budoucnost", v posledních dekádách převládá spíše dystopická imaginace. Už nevzhlížíme k budoucnosti s nadějí, ale bojíme se jí.
Svou přítomnost již neprožíváme jako aktualitu, kde se činí rozhodnutí vedoucí ke změně, ale jako donekonečna natahované status quo, s nímž jen zdánlivě kontrastuje zrychlování technologických změn a informačního toku. S tím, jak naše senzibilita kolabuje při snaze vyrovnat se s návaly dat a požadavků, se náš životní čas rozpadá na shluk nespojitých fragmentů, jež podléhají komodifikaci.
Utíká tedy čas příliš rychle nebo naopak stojí? V každém případě se zdá, že nám už nepatří. Jak si tedy máme vrátit čas? Máme usilovat o zpomalení životního tempa a bránit před zánikem těch pár přetrvávajících výdobytků moderny? Či naopak ještě více akcelerovat vývoj technologií a spekulativně měnit přítomnost tím, že se na ní budeme dívat z perspektivy budoucnosti? Nebo hledat v přítomnosti bod zlomu, který dovolí znovu chápat budoucnost jako otevřenou?