Abstrakt
V §2 občanského zákoníku, zčásti však také v §3, §10 a §13 nacházíme pravidla, která stanoví postup jak je třeba při interpretaci práva (soudem), postupovat. Přitom je třeba vzít v úvahu, že pokud jde o intepretaci, existuje v české právní teorii shoda snad jen na pořadí, v jakém je třeba při interpretaci postupovat.
Neshoda existuje již v tom, jaké vůbec metody interpretace lze rozeznávat a zásadní neshoda panuje v tom, jaký význam je třeba jednotlivým metodám interpretace přisoudit. Na jedné straně spektra můžeme nalézt názor Aleše Gerlocha a Jana Tryzny, kteří preferují jazykový, systematický a logický výklad, na opačné straně spektra se nachází názory Jana Wintra a Filipa Melzera, kteří naopak preferují účel, jenž by právní norma měla sledovat.
Interpretační pravidla obsažená v občanském zákoníku nás přitom staví před důležitou otázku, zdali byl tento neuzavřený doktrinární spor autoritativně a závazně rozhodnut zákonným ustanovením. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku napovídá, že se zákonodárce přiklonil na stranu zastánců teleologického výkladu.
Nelze však zapomínat, že i ustanovení o interpretaci jsou součástí normativního textu a tedy předmětem interpretace. Cílem příspěvku je právě ukázat, jaké alternativní výklady § 2 českého občanského zákoníku existují a co z těchto alternativních výkladů plyne?