V roce 1929 komunistické hnutí v Československu prodělalo radikální personální výměnu spojenou s úpravami jejího diskurzu i praktické politiky. Do čela KSČ se dostala generace vůdců, která na vrcholu svého politického vlivu stvořila československou verzi vlády jedné strany a završila tím období stalinismu v dějinách KSČ.
Nelze než souhlasit s Brigitte Studer, která konstatovala, že stalinismus byl definován jako určitá forma organizace, ideologie či jako určitý typ politické praxe vyhovující konkrétním aktérům. Stalismus však pro ni představuje také symbolickou praxi a formu reprezentace - tedy schéma pro interpretaci světa.
Na příkladu lokálního fungování pražské KSČ - od vedení tzv. I. kraje až po působení komunistických agitátorů na pražských periferiích - je možné popsat reálné fungování mocenských, organizačních i symbolických mechanismů, které zakládaly politickou úspěšnost KSČ v meziválečném období.
Silná pozice, kterou si komunistické hnutí vybudovalo v éře první republiky, se stala spolu s kapitálem bojovníků proti fašismu základním zdrojem síly umožňující ovládnutí státního aparátu na konci čtyřicátých let.